Čimelické baroko

                                                                Z podkladů Václava Vlčka

Ještě na počátku dvacátého století nebyla baroknímu umění věnována velká pozornost. Teprve výstava "Pražské baroko" v roce 1938 vzbudila zájem a ukázala bohatství umělecké produkce z let 1600 - 1800 v Čechách. Jestliže do dějin barokního umění vstoupila v Praze na příklad rodina Brokoffů, v Kuksu Matyáš Braun, pak v jižních Čechách to byli Hammerové. Nejprve v Rakovicích, později v Čimelicích a nakonec v Dobré Vodě u Březnice.

Na panství Karla Bohumila Bissingena přichází Jan Karel Hamer (dle Jana Tomana) kolem roku 1736 a zprvu má dílnu a pracuje v Rakovicích, zřejmě v areálu zámku. Mezi roky 1738 - 1740 stěhuje svoji huť do Čimelic a usazuje se v samotě na východním okraji obce,  v panské chalupě s hospodou, zvané Hvížďalka.

Majitel panství, K. B. Bissingen, zastával vysokou funkci krajského hejtmana prácheňského kraje. Svá sídla v Čimelicích a blízkých Rakovicích hodlal upravit úměrně důležitosti svého postavení. Počáteční sochařovou prací proto byly pískovcové plastiky pro alej, spojující oba zámky. Na olejomalbě od neznámého malíře z poloviny 18. století je v aleji zachyceno sedm dvojic kamenných soch. Podle jiných pramenů jich snad mělo být 16. Na originálních podstavcích z jemnozrnného, velmi dobře opracovatelného pískovce, o kterém dodnes nevíme, kde byl těžen, se  zachovalo dvanáct soch z původního komplexu. Majitel panství se zřejmě rozhodl postavit zde tematický soubor zemských a morových patronů včetně tehdy uctívaných světců. Sochařská alej se v originální podobě nezachovala. Plastiky byly použity při budovatelských aktivitách dalších majitelů panství - Vratislavů: šest pro výzdobu zdi nového hřbitova, čtyři pro mostek císařské silnice přes Rakovický potok u Kosteleckého rybníka, sv. Isidor jako protějšek solitérní sv. Anny na křižovatce k Rakovicům a zbytek na zdi mostku přes Skalici za Krsicemi. Při těchto transferech však došlo k záměně soch a soklů.  Přestože do dnešních dnů utrpěly, můžeme některé z nich označit za nejlepší z kamenosochařských prací Jana Hammera. Je to především sv. Felix z Kantalicie, sv. Karel Boromejský, sv. Juda Tadeáš a sv. Ludmila (dnes na hřbitově), dále sv. Isidor a sv. Václav.

Lze se jenom dohadovat, jaký vliv na tvorbu a produkci dílny mělo úmrtí Karla Bohumila Bissingena v roce 1742. V kraji probíhala střetnutí právě zuřící války o rakouské dědictví a pobyt vojsk jistě nepřispěl k tvůrčí pohodě. Skutečností je, že po polovině čtyřicátých let se začíná měnit slohové pojetí Hammerovy tvorby. Velmi dobře je to patrné na dřevořezbách hlavního oltáře v kostele Nejsvětější Trojice v Čimelicích. Z další tvorby Jana Hammera v Čimelicích stojí za pozornost Kalvárie, stojící původně v blízkosti Pivovarského rybníka a kolem roku 1817 přenesená na zeď hřbitova a návesní morový sloup Nejsvětější Trojice.

V roce 1759 byla bissingenskou vrchností prodána "chalupa s pivním šenkem zv. Hvížďalka za 30 kop Matěji Hulešovi". Je to jednoznačným důkazem, že sochařská huť zde přestala působit. Jan Hamer měl tři syny, které úspěšně vyučil svému umění. Všichni pokračovali v otcových stopách, ale jinde a jinak.